Můj porod v autě

Bolesti začínají kolem páté ráno. Je mi jasné, že už to bude ono. Přenáším 9.den, hlavička už je úplně dole. Říkám si, že když zůstanu ležet v posteli, tak se to třeba tak rychle nerozjede. Mám strach z bolesti. Před porodem jsem měla problémy se zády, byla jsem úplně paralyzovaná a několik dnů jen ležela a měla velké bolesti při každém pohybu. Proto mám teď strach z porodu, z bolesti, a taky aby to záda vydržela.

5,45h raději píšu SMS mojí mamce, která má hlídat staršího syna. Pak píšu i dule. Dula mi hned volá, ať se obleču a jedem do porodnice, že to bude rychlovka. Vstávám a jdu na záchod. Přijde první silnější kontrakce. Raději hned volám mamce, ať přijede HNED hlídat. Dám rychlou sprchu a během pár minut se bolesti zhoršují. Volám znovu mamce, ale ta už je na cestě.

 

Nikam nejedu…

Bolest mě položí na kolena, je hrozně intenzivní. Jsem v koupelně, křičím. Přesouvám se do ložnice, klečím u postele, cítím tlak hlavičky a je mi jasný, že rodím. Bolest je velká. Řvu. Čekáme ale na hlídání (přemýšlíme, zda dát staršího sousedce , manžel chce volat sanitku). Babička na hlídání přijede asi za 20 minut a já jsem rozhodnutá zůstat doma, protože cestu autem už určitě nezvládnu. Moje mamka mě ale nasouká do mikiny a dostrká ke dveřím. Hrozí mi sanitkou, tak raději jdu.

Vyjíždíme 6,30h. Jsem na zadním sedadle, ležím na boku. Přes SMS komunikuji s Dulou.

Celou cestu řvu bolestí. Žádné aaach a uuuuffff, prostě řvu z plných plic a když neřvu, tak nadávám manželovi, ať jede rychleji, že to nestihneme. Kontrakce jsou jedna za druhou. Strach ani nemám. Vnímám hlavně tu bolest.

 

Leze hlava

6.55h jsme skoro u porodnice a já cítím, že už se tlačí hlavička. Píšu dule SMS: „Leze hlava!“ Říkám to i manželovi, aby zrychlil, ale ten mi nevěří.   Dám si ruku mezi nohy a cítím vak blan – teplý balonek s vodou. Bolest se mění, je snesitelná.  Prosím miminko, aby tam ještě vydrželo, a držím ruku mezi nohama, jako bych ho mohla zatlačit zpět. K porodnici dojedeme za 2 minutky. Tam už mě to nutí tlačit.

Manžel zastaví na silnici před vchodem a jde dovnitř. Já zůstávám v autě. První se snaží vzít nějaký vozík a vysvětlit recepční, ať někoho zavolá, že rodíme v autě. Recepční v klidu telefonuje. Manžel doletí zpět do auta, že recepční nevnímá a vozíky jsou na peníze (jako v obchodě). Já mezitím už tlačím. Dula je se mnou v autě a říká mi, že nemám tlačit. To ale nejde. Už cítím, že leze hlavička. Pálí to. Kontrakce se změnily a už to tak nebolí. Musím tlačit. Chci tlačit, je to úleva. Postupně odtéká plodová voda.

Dula vletí na vrátnici nemocnice, zařve – rodíme v autě! Paní hned volá sestry, ty jsou u auta okamžitě. Mají jen trička, venku mínus 6 stupňů. Otevřou dveře auta, sundají mi oblečení a boty a už jen chytají miminko. Manžel rychle hledá v kufru nějakou deku.

 

Holka nebo kluk?

7.02h hlava je venku a mám pocit, že miminko ze mě tahají, ale není to tak. Mimčo vyletí za pár sekund samo. Sestry nemají ani nůžky ani deku. Dávají mi miminko na hrudník a balí do mikiny. Snaží se ho masírovat, ani nevíme, jestli dýchá. Je zvláštní, že se o miminko vůbec nebojím. Jako bych věděla, že je v pořádku. Netuším ani, zda mám kluka nebo holku.

Sestra zajde do nemocnice pro nůžky a deku. Pupečník dotepal. Odstřihnou ho a musejí ho bohužel odnést do nemocnice, prohlídnout a zahřát. Manžel jde s ním, ale musí se zase hned vrátit, aby odjel s autem ze silnice a mě zavel na příjem.

Já ležím stále na zadním sedadle auta. Bavíme se s dulou a sestrou, zda je to holka nebo kluk, nikdo neví. Až se manžel vrací, tak mi říká, že je to kluk.  Převeze mě do jiného vchodu do nemocnice. Přecupitám z auta na lehátko, bosky po betoně, polonahá, mezi nohama si držím podložku. Je mi zima. Bojím se o miminko a chci ho mít u sebe.  Manžel vyhrabe v kufru župan a zakryje mě. Fňukám, že chci miminko.

Jdu na porodní sál, kde je potřeba porodit placentu a zašít poranění. Je to pro mě hodně nepřijemné, je mi zima, všechno mě bolí, je tam hrozně moc světla, lidí…  manžel hledá doklady, přináší tašky… trochu zmatek. Za pár minut mi přinesou zabalené miminko, jen mi ho ukážou a chová ho manžel.

Po zašití mi malého vysvlečou a dají na hrudník. Je těžký. A velký.  Váží 4200 g.

Moc jsem si tuto chvíli neužila, jsem rozhozená, nedokážu se soustředit na miminko. Bolí mě nohy, bolí mě zavinování dělohy, je mi pořád zima. Za chvíli se vše uklidní. Já jsem hlavně ráda, že to mám za sebou a že jsme v pořádku.

Míša, díky tomu, že byl velký, tak ani neprochladl a může zůstat u mě. Chvíli se přisaje a jde vidět, že je to dravec a má tah. Po porodu jsem sama na pokoji, tak zůstávám v porodnici do rána, pak jdu na revers domů.

Míša byl a je úžasné a hodné miminko. Pohodář a drak, který všude vyleze a vše potřebuje vidět a prozkoumat.

 

Porod pro mě nebyl o strachu, takže ho vnímám celkem pozitivně, ale nejvíc mi vadilo, že mi malého odnesly (i když samozřejmě chápu, že to jinak nešlo).

 

Jako kosmetička vím, že kosme(ceu)tika umí změnit život. Mám v rukou špičkové produkty, které díky patentované technologii jsou na trhu unikátní. Umím řešit a vyřešit Vaše starosti s pletí i problémy pokožky celého těla. Můj příběh si přečtěte zde>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.