Líčila jsem na jedné akci, kam přišlo docela málo lidí.
Na místě jsem zaslechla, že lidi, kteří se tam na chvíli stavili, byli zklamaní, že je na místě málo stánků a atrakcí.
Říkám si: Cože? To jsou nevděčníci!!!
Běží mi hlavou tyto myšlenky: No Ti lidi nejsou normální, to si jako ničeho neváží! Mají být rádi, že je tu nějaká akce a když už přišli, tak si ji přece musí užít.
Váš den může vypadat i takhle:
Ráno vám rodina sdělí nějakou hodně špatnou, smutnou a tragickou zprávu.
Jaký je pak tento den?
Je mi blbě. Padají mi z rukou věci… a ze skluzavky děti… nedaří se mi dokončit ani obyčejný nákup potravin. Ale v tu samou dobu si uvědomuju, co všechno dobrého v životě mám (a jsem za to vděčná).
Asi se mi ten protiklad nějak propojil… Kdyby to tamti lidi věděli, zažili, pak by si vážili i maličkostí!
A POZOR – Když vám NĚJAKÁ SITUACE někde uvnitř brnkne a rozehraje nějakou reakci (TŘEBA VZTEK), tak je to nejspíš něco, co sami řešíte (a často si to nechcete přiznat).
A místo abych si hleděla svého, tak přemýšlím, nad nějakýma cizíma lidmi o kterých nic nevím…
Je to moje zrcadlo. Po akci jsem se necítila moc dobře: celý den na nohách, umluvená, unavená a také vnímám nějaká moje nenaplněná očekávání. A proto asi řeším cizí remcání!? To co říkám o těch lidech, to jsou v tu chvíli moje pocity. Jsem naštvaná na nějaké anonymní lidi nebo na sebe, že jsem z té akce tak trochu zklamaná JÁ?
Už to znám… a znám právě sama sebe – co mi to říká, proč mi to vadí?
Tak to zkouším nijak nehodnotit. Dám tomu čas a nějaký časový odstup. Ráno moudřejší večera! Určitě je dobré se zaměřit pouze sama na sebe a na pozitiva toho dne: co se povedlo, co se mi líbilo, s kým jsem mluvila.
A mně to už cvaká v hlavě hodně rychle… dopřeju si nadhled a odstup…
Není to myšleno jako hrozba smrti. Když je to vaše životní zkušenost a přidá se i určitý nadhled, tak pak každou situaci hodnotíte z více úhlů a také z pohledu té možné smrti – dává mi to obrovskou svobodu a pocit klidu.
Vím, že nejsem nikdy v pozici, abych někoho soudila. Každý máme svůj život, svou cestu, problémy, starosti i radosti. A to vše pak ovlivňuje naše vnímání, prožívání, ale i rozhodování. Tak je to v pořádku.
Kamarádka byla na jedné vesnické rozhledně. Bylo jaro, ležela v trávě, užívala si sluníčka, přírody, klidu… přijela tam rodinka a hned začali všichni remcat, že je to nuda, nic tam není zajímavého… Jenže ono tam toho je hromada! Jen se rozhlédnout!
TOHLE UŽ JE ONO – TO JE ŽIVOT!!! RODINA, PŘÍRODA, maličkosti…
život není honba za „něčím“ nebo za štěstím. Není možné být pořád a trvale šťastní.
Cituji Jiřího Charváta:
Naštěstí jsou tu babičky a jako vždycky (až už to začíná být otravné) mají pravdu: „Buď vděčný za to, co máš, a raduj se z maličkostí.“
Když se naučíte pracovat s pozorností a poskládáte si své dny z drobných úkolů a odměn, výzev a potěšení, zjistíte, že se nemusíte radovat jen 2× do roka, když si zrovna berete lásku ze základky nebo jste právě vynalezli lék na celulitidu, ale můžete svůj mozek sprchovat na denní bázi.
Read more at https://iwrite.cz/splouch-aneb-proc-nikdy-nebudete-stastni/#O5rtdAZuhWLEOHvV.99
…